Během čtyřiceti let malování jste se věnoval mnoha žánrům – krajinám viděným z paluby lodě, malovanému nábytku, ikonám či portrétům. Je něco, co jste záměrně nikdy nenamaloval?
Vajíčko.

Proč zrovna vajíčko?
To se musíme vrátit na úplný počátek. Když jsem byl malý kluk, učil jsem se hrát na housle a malovat. Z houslí jsem se sice brzy vyvlíkl, ale pro malování jsem byl ochotný leccos obětovat. Lekce mi totiž dávala akademická malířka Marie Kroupová z Tábora. Mrzí mě, že žádný její obraz nemám. Malovala nádherná květinová zátiší a hlavně táborské uličky. Obdivoval jsem její tvorbu a toužil jsem malovat jako ona.

Pořád tomu nerozumím. Musel jste snad u ní vajíčka jíst?
To ne. Vařívala mi čaj. Jenomže já musel na každé lekci vajíčko  kreslit.  Uhlem. Vždycky jsem se těšil, že už se pustíme do nějakého zátiší, a ona mi před skicář znovu položila vajíčko. A znovu a znovu. Kamarádi si venku hráli fotbal, a já – zase vajíčko! Říkal jsem si, že to musím vydržet. A pak…

Konečně zátiší?
Ne, přidala polívkovou lžíci a talíř! A furt to samé. Na každé lekci. Celý rok. Když už jsem byl ve stínování lžíce a talíře geniální, položila přede mě svícen. Bylo jasné, že se od něj rok nehnu. Po čase jsem přešel na lekce k malíři Karlu Valterovi. U něj konečně začalo to malování, po jakém jsem toužil. Různá témata, fantazie, volnost.

Já si ale myslím, že to věčné malování vajíčka a lžíce stejně mělo na vaši tvorbu blahodárný vliv. Když vidím vaše propracované malby…
To bezesporu. Pak jsem za to v duchu paní Kroupové poděkoval. Naučila mě trpělivosti a preciznosti. Tyhle vlastnosti potřebuju, hlavně když maluju na staré dřevo, na které je malovat mnohem těžší než na plátno.

Není to tak trochu škoda malovat  právě  na  staré  truhly a skříně? Nebyly by hezké samy o sobě?
Nebyly. To totiž nejsou žádné historické exponáty. Bývají staré okolo sta let. Vlastně měly štěstí, že je jejich majitelé nerozřezali a nespálili, ale odnesli do bazaru. A tam jsem je našel já. Vlhké a polorozpadlé. Mám kolegu truhláře, velice šikovného, a on to umí výborně opravit. Pak už se starý nábytek dá zase používat. Kdo třeba doma nemá místo na další obraz, ale zato potřebuje skříň, může si dát ke zdi tu moji malovanou a má skříň i obraz najednou.

A co třeba malovat na nové skříně?
Dneska těžko seženete skříň celou jenom z přírodního dřeva. A i kdyby – novější dřevo pořád ještě pracuje. Jestliže bych ho pomaloval, začalo by se kroutit nebo praskat. Sto let stará truhla už má dřevo úplně mrtvé. Stačí z něj vyhnat červotoče, zašepsovat zvrásnělý povrch zinkovou bělobou a klihem a už se dá malovat. Právě malba vdechne mrtvému dřevu nový život. Taková truhla kdysi lidem sloužila pro ukládání věcí a dneska je z ní díky malbě cosi mezi sochou a obrazem. A zase lidem slouží, tentokrát k potěšení oka. Ostatně už dávní lidoví umělci rádi malovali na nábytek. Růžičky, ptáčky, ornamenty.

Ale vy na nich máte třeba lodě…
Ano, ale ani to vlastně stylově nevybočuje. Proč by nemohl mít svoji pomalovanou truhlu třeba i lodní kapitán? Například já se v současnosti plavím jako kapitán na Vltavě, a kdybych měl mít jako ve starých časech svoji truhlu, určitě bych na ní nechtěl namalované kytičky, ale svoji loď. Takovému obrazu se říká kapitánský obraz a na každé lodi má být. Dneska většinou visí někde v chodbě hned za vstupem do lodi. Je na něm zobrazena loď a její technický popis. Zato za starých dob měl takový obraz kapitán ve svojí kajutě. Bývala to olejomalba na dřevě nebo na plátně a na ní krásně zobrazená loď. Samozřejmě nesmělo chybět jméno kapitána. Podívejte se někdy do Stralsundu do námořnického muzea. Mají tam velikou expozici starodávných kapitánských obrazů. Právě tam jsem se k takovým malbám inspiroval.

Jak dlouho trvá vytvořit malbu na truhlu?
Týden každodenní práce, kdy v osm ráno začínám, v poledne si dám oběd a navečer končím. Ale pak ještě truhla musí týden až čtrnáct dní schnout. Nakonec malbu přetřu lakem.

A jaké máte nejoblíbenější motivy na staré skříně?
Malby v duchu italského barokního malíře Canaletta. Právě jeho styl se na skříně báječně hodí. Nejspíš mám Canaletta rád i kvůli tomu, že jako Benátčan maloval výjevy ze svého rodného města, a proto bývá na jeho obrazech i voda a lodičky. Ne že bych ho přímo kopíroval, moje malby jsou spíš reminiscence na jeho motivy. U barokního mistra mám taky jistotu, že už nežijí jeho příbuzní, kteří by mi za to vyhubovali. Proto se nechávám inspirovat starými malbami. Maloval jsem třeba skříň i na témata Hieronyma Boshe. Ale teď vážně – mě ty dávné styly opravdu baví a rád se starými věcmi obklopuju.

Vzpomenete si ještě na první truhlu, kterou jste pomaloval?
Mám ji i vyfotografovanou; vyzdobil jsem ji uličkami. To už je devatenáct let. Čekala na mě v bazaru v bývalém pivovaře. Rád jsem tam chodil, než ho přestěhovali k autobusovému nádraží. Tehdy se dala truhla koupit na tři čtyři stovky. Dneska už by to bylopatnáct set až dva tisíce. I to je důvod, proč jsem postupně od malování na truhly a skříně přešel k ikonám. Ty jsou přece také dřevěné…

Ale na ně malujete jen klasické ikonické motivy.
Pozor, ikony se nemalují, ale píšou. Kdybych na ikonu napsal něco moderního, už by to nebyla ikona. První tvůrci ikon stanovili přesná témata i barevnost, které od nich všichni další pokorně a rádi přebírají. I já. Než jsem napsal první ikonu, důkladně jsem si prostudoval pojednání o filozofii ikon od ruského znalce Pavla Alexandroviče Florenského. Právě ruské ikony mě oslovily nejvíc. Jejich postavy mají laskavé výrazy, a ne přísné pohledy, jako je to třeba na řeckých ikonách. Psal jsem si je vlastně za odměnu, jen tak jako potěšení při práci. A poslouchal jsem k tomu pravoslavnou hudbu.

Vyznáváte pravoslaví?
Ne, já jsem v podstatě evangelík. A výtvarník. Právě z výtvarného hlediska pro mě byly ikony úžasná výzva. Měl jsem dokonce výstavu v Praze, v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje. Organizátorka výstavy byla nadšená a ptala se zrovna jako vy. Hodně ji překvapilo, když jsem jí řekl, že mám jinou víru. Myslím si, že když k psaní ikon člověk přistupuje poučený a zároveň s pokorou a láskou, ten správný duch mezi malíře a jeho dílo vstoupí sám od sebe. Pro mě jsou ikony kus nádherné kultury. Potěšit se jimi může každý, kdo chce. Vždyť úžasné je i to, že základní barva ikon je zlatá. Neznamená to ale materiální bohatství, nýbrž světlo. Boží světlo.

A co vaše portréty? I některé z nich vypadají trošku jako ikony.
Moje malování vlastně postupuje v logickém vývoji. Jedno inspiruje druhé. V době, kdy jsem napsal přibližně padesátku ikon, mě najednou napadlo, abych se po čase vrátil k portrétům na plátně nebo na dřevě. Ale protože jsem měl ducha ikon v sobě, úplně první portrét vypadal skoro jako ikona. Vymyslel jsem si prostou ženskou tvář na ne-určitém zlatém pozadí a do vlasů jsem dal hvězdičku. Podobných obrazů s nádechem ikon vzniklo asi patnáct, než styl přešel do klasických portrétů. Ty už jsem pak maloval podle konkrétních lidí.

Co je na portrétu nejtěžší?
Já bych tu otázku spíš pojal, který typ portrétu je nejtěžší. A odpovím – malovat děti. Čím jsou menší, tím z toho mám větší strach.

Neposedí v klidu?
O to ani tolik nejde. Já si je před malováním důkladně nafotím. Jako základní předlohu používám fotky a občas se s rozpracovaným obrazem vypravím za dítětem, abych si ověřil, že dobře vystihuju jeho výraz. Obrázky dětí ale podléhají nejpřísnější kritice. Hlavně jejich maminek. Teď naposledy jsem maloval dvouletou vnučku svého kamaráda. A ten strach, když jsem jim nesl ukázat výsledné dílo! Bál jsem se, že maminka vytkne, že ouško mělo být menší nebo očičko se mělo dívat jinak a že si obraz nevezmou. Maminka naštěstí řekla: „Jé, to jsem si vůbec nepředstavovala, že budu mít naši holčičku takhle krásně namalovanou.“ V té chvíli mi spadl kámen ze srdce. A to je přesně to, co mě na tom baví.

Mezi vašimi obrazy vidím i portrét táborského propagátora jazzu Karla Kobližky. Ten umí být i pořádně kritický…
To tedy umí. Já k němu do galerie občas chodím na rum. Dokáže se nejen pořádně vztekat, ale taky si labužnicky vychutnat krásný okamžik. Právě takový výraz v jeho tváři mám nejradši. Jednou zase takhle poslouchal nějaký jazz, slastně přivíral oči a já mu nabídl: „Hele, tebe musím právě takhle namalovat.“ Byl pro, ale trval na tom, že na obraze musí kouřit cigaretu. Tu jsem mu zvládl snadno. Zato namalovat jeho vykasanou proužkovanou košili, to byla větší fuška než vystihnout výraz ve tváři. Když po čase uviděl výsledek, olejomalbu na dřevě, povídá: „Teda Slavíku, ty jsi ale vůl.“

Co to znamená?
Že jsem ho trefil dobře.

Když jsme u toho trefování – mně se hodně líbí vaše malované střelecké terče. Jak ty původní získáváte?
Ale to mi kamarádi vždycky dají kus staré dřevěné desky nebo ji někde najdu pohozenou na ulici a ten terč s nějakým výjevem na ni namaluju. Pak vezmu pušku a párkrát do toho střelím.

Ty díry jsou ale pořádné. Jakou máte pušku?
Žádnou. Tohle já rád říkám, když se mě někdo zeptá. Ve skutečnosti díry navrtávám vrtačkou. A aby to bylo věrohodné, tak ještě do každé našťouchám trošku olova.

A co máte právě rozdělaného? Zase něco k rozvrtání?
Kdepak, něco z úplně jiného soudku. Pro Husitské muzeum maluju kopii další strany z Litoměřického graduálu z roku 1517. Je to zdlouhavá a precizní práce podle detailní fotokopie. Zase v duchu děkuju paní Kroupové, že mě rok nutila stínovat vajíčko.

Co kdybyste vajíčko trpělivosti zakomponoval do některého svého obrazu?
To je dobrá výzva. Budu o tom přemýšlet.

JOSEF MUSIL