V dokumentu o autorovi Rumcajse umělcovo srdce bije i trpí pro videoart

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
18. 2. 2020 17:45
Kamera hledí na sotva roční miminko. „Adélko,“ říká mu muž za přístrojem. Jmenuje se Radek Pilař, české veřejnosti známý především jako výtvarník a autor dětských postaviček Rumcajse či Večerníčka. A prezentovaný záznam, kterým začíná dokumentární film Viva video, video viva, je jediný dochovaný okamžik, který vnučku spojuje se svým dědečkem. Rok nato zemřel.
Radek Pilař (vpravo) zemřel v únoru 1993.
Radek Pilař (vpravo) zemřel v únoru 1993. | Foto: Aerofilms

Dokumentaristka Adéla Komrzý se ve svém novém snímku pouští do portrétu, který má přiznaně osobní kontury. Přesto se nejedná jen o portrét jejího dědečka Radka Pilaře. Tématem filmu není jediný protagonista, ale celé jedno umělecké zákoutí a doba jeho vzniku. Pilař nebyl jen kreslíř oblíbených postaviček, ale také "videista".

Woody Vašulka se svou ženou Steinou.
Woody Vašulka se svou ženou Steinou. | Foto: Aerofilms

Tímto pojmem se v Československu na konci 80. let minulého století označovali umělci pracující s elektronickým obrazem. Pojem videoart tady nebyl znám a, jak ve snímku vychází najevo, některým tvůrcům z tohoto okruhu se zdá směšný.

Snímek Viva video, video viva je mnohem nenápadnější než předchozí dílo Adély Komrzý Výchova k válce, které bylo součástí dokumentárního cyklu Český žurnál. Zabývalo se aktuálním společenským problémem: touhou některých jedinců a institucí obnovit na školách brannou výchovu.

Nyní sedmadvacetiletá Komrzý natočila intimní a osobní snímek, který bez sentimentu hledí nejen na dědečkovu tvorbu, ale i na dosud neprobádanou součást československého výtvarného umění. A film svou formou odráží zkoumaný předmět: je přelétavý, efemérní, volně se pohybuje prostorem, možná vyvane z mysli. Jenže to je zároveň jeho velká přednost.

Režisérka se s výtvarnými teoretiky a kurátory Martinem Mazancem či Karlem Císařem pouští do rekonstrukce průkopnické výstavy Den videa, která během jediného dne v létě 1989 představila kolektiv videistů - vedle Pilaře také umělců jako Petr Skala, Miroslav Dopita, Lucie Svobodová či Věra Geislerová.

V rámci oficiálního salonu užitého umění se tehdy na pražském Výstavišti objevila i improvizovaná sekce s několika televizory, na nichž běžely umělecké experimenty s elektronickým obrazem. Výstavu skoro nikdo neviděl, mnohá z děl pak navždy skončila v soukromých archivech tvůrců a leckterá - jak v průběhu dokumentu vychází najevo - jsou nenávratně ztracena.

Viva video, video viva je záznamem setkání po letech, snímkem, který promlouvá o přátelství, svobodě i umění jako žité zkušenosti, v níž nejde primárně o artefakty. "Ty diskety jsem spálil, neměl jsem je kam dávat," zazní z jedněch úst, kam zmizela díla prezentovaná na zmíněném salonu. Další z umělkyň zase někdo ukradl video i s VHS kazetami. "Víc než umění mě mrzela videa dětí," přiznává.

Film se vrací do časů, kdy nadšení skupiny umělců nemohlo být spontánně ventilováno. | Video: Aerofilms

V tom je dokument pozoruhodný, neboť se vymyká běžným vyobrazením umělců jako lidí doslova posedlých tvorbou. Nebo v kontextu předlistopadové doby coby umělců, kteří tvořili na protest.

Videisté přiznávají, že šlo o čistou fascinaci novým uměleckým prostředkem, o svobodu v čistém, nepolitickém smyslu, o prostou radost z tvorby. Byť vše má i tísnivější kontury.

Snímek z natáčení.
Snímek z natáčení. | Foto: Aerofilms

Ve snímku - zcela nemetaforicky - tluče srdce Radka Pilaře. Výtvarníka, jehož "práce s dětmi těší, střet s institucí televize již o něco méně," jak v komentáři poznamenává režisérka. Dále líčí, kterak si Pilař za peníze vydělané prací pro švédskou televizi koupil první videokameru Sony. A pustil se do záznamů všeho okolo sebe. Rodiny, stébel trávy i experimentů.

Tady se objevují bolestnější stránky umělecké práce v novém médiu, které stálo na okraji zájmu. "Milý Petře, tak jsem za správného videistu. Mám na monitoru připojené srdce. Trošku se mi rozklepalo děsem z honu na čarodějnice," píše Pilař kolegovi Petrovi Skalovi z nemocnice, kam jej přivedla tvrdá práce za uznání elektronického obrazu jako svébytného uměleckého druhu. Ale zároveň také režim. Ten v Československu potlačoval tvůrce už kvůli tomu, že samotná kamera byla vnímána jako protirežimní zbraň a její majitel automaticky podezírán ze špionáže.

Adéla Komrzý podobné informace dávkuje pozvolna, mezi řádky, bez přísné organizace. Více nechává vypovídat pamětníky, avšak nikoli jako mluvící hlavy, nýbrž v žitých spontánních situacích.

Dochází též na setkání s Woodym a Steinou Vašulkovými, slavnými emigranty, kteří se stali průkopníky videoartu na světové úrovni a na rozdíl od polozapomenutých českých kolegů byli do Vašulkova prosincového úmrtí hvězdami oboru. Film se ale nepouští do velkých srovnání, jak se tvořilo doma a za oceánem. Tam Vašulkovi hledali techniku a materiál pro své experimenty v Los Alamos, kde Robert Oppenheimer vyvinul jadernou bombu.

To raději kamera sleduje Vašulku, kterak líčí, co je to videoart. "Ale řekni jim to česky," nabádá tvůrce žena. A on to skutečně vezme po česku a pustí se do vlastní verze slavného skeče z komedie Pekařův císař, kde jeden z alchymistů smyšleným jazykem líčí, jak vyrábí zlato.

Adéla Komrzý natočila film plný mezilidských setkání, legrácek i bolesti. Ta je přítomna nejen v těžkém osudu Pilaře coby umělce potýkajícího se na konci života i kariéry s podlomeným zdravím. Ale třeba také v poznámce na okraj, když se Petr Skala zamýšlí: "Jestli si ty mladý vůbec uvědomujou tu samotu strašnou, že člověk byl vděčnej, že není blázen sám."

V tom je kus životní zkušenosti, která platila za normalizace zdaleka nejen pro videisty. Potřeba sdružovat se a tvořit či vystavovat prostě proto, aby se člověku ulevilo, že "není takový blázen sám".

Snímek z Viva video, video viva.
Snímek z Viva video, video viva. | Foto: Aerofilms

Viva video, video viva je portrétem umělecké tvorby pracující s elektronickým obrazem, tedy něčím už z povahy nestálým a virtuálním. Něčím, co se archivovalo na kazetách či disketách a už jen dostat to z oněch nosičů může být brzy náročné.

Je to snímek plný nekvalitních a deformovaných obrazů, přesto jsou jeho podstatou pevné mezilidské vazby. Jedná se také o jeden z nejobyčejnějších filmů, jaký kdy o umění vznikl. Neboť o velkých a důležitých věcech se ne vždy musí křičet.

Viva video, video viva je film drobný, "takový ostrůvek normálna", řečeno slovy jeho protagonistů, která mimoděk skvěle vystihují, jaký je rozdíl mezi normálnem, tedy něčím obyčejným a zdravým, a normalizací jako obludnou celospolečenskou silou.

Autorka se pohybuje jak virtuálním prostorem, tak mezi stébly trávy. A díky tomu nalézá pozoruhodné kotvy, jimiž ono mihotavé světlo analogového videa dopadá do konkrétní doby a svítí na konkrétní lidské životy.

Viva video, video viva

Režie: Adéla Komrzý
Aerofilms, v kinech od 13. února.

 

Právě se děje

Další zprávy